Jdi na obsah Jdi na menu
 


Fauna

Fauna

Fauna na Galapágách je z převážné většiny endemická. V současné době se národní park snaží zabránit jakémukoliv přívozu živočichů - i proto se dezinfikují na palubě letadel zavazadla a letadla samotná. Nicméně v minulosti se zde "dotáhla" taková zvířata, jako jsou krysy, ohniví mravenci, hmyz, horské kozy, psi a kočky, kteří zde všichni působili, resp. stále působí škody zdejší přírodě. Kozy se již podařilo téměř všechny vystřílet - žraly ve velkém trávu, které se tak nedostávalo želvám sloním. Větším problémem jsou krysy, které žerou želví vajíčka - i proto se musí tato vajíčka dopravovat do Darwinova centra na ostrově Santa Cruz, kde se malé želvičky po vylíhnutí a dosáhnutí délky cca 20 cm vypouštějí zpět do přírody. Hmyz se pomalu likviduje prostřednictvím kádí s mýdlovou vodou, které jsou různě rozmístěny po jednotlivých ostrovech a v nichž se hmyz po namočení udusí. Největším problémem však samozřejmě zůstává člověk a jeho vliv.

Leguán mořský – Marine Iguana

Jediný ještěr na světě, který si chodí pro svou potravu do moře. Nic jiného mu nezbylo, neboť v odbě, kdy se dostal na ostrovy - zřejmě na kmenech plovoucích stromů z pevninské Ameriky, zde na samotných ostrovech kromě prvních kaktusů nic nerostlo, krajina byla surově vulkanická. Evolučně tak vznikl zcela ojedinělý živočich na světě, který se vyhřívá na slunci, nabírá energii, poté plný síly vleze do moře, kde se pohybuje pomocí svého dlouhého ocasu - samci se potápí do hloubky až 20 m, samice do hloubky cca 3 m. Ve vodě okusují mořské řasy a po několikách minutách (cca 10ti) vyplavou zpět na souš - na ostrově Santa Cruz jsme si všimli, že je to přibližně kolem 12 hodiny - v tu dobu je opravdu krásný šnorchl, neboť vidět jejich pohyb pod vodou je něco ohromujícího. Na souši co pár minut vystříkávají z nosu přebytečnou sůl, kterou absorbovali při svém krmení. Samce lze od samičky snadno rozeznat, neboť samice jsou 2x menší a jejich hřeben na zádech je mnohem menší. Zbarvení leguánů je na každém ostrově trochu jiné. Každopádně tohle zvíře je snad všude a hned si vás získá. 

Leguán galapážský – Land Iguana

O mnoho větší a žlutější vzdálenější příbuzný mořského leguána, kterému moře slouží jen jako pozorovací objekt. Potravu si v minulosti obstaral tak, že se pustil do kaktusů ostny neostny a tento způsob přijímání potravy mu zůstal dodnes. Zajímavostí je, že tento byl v padeástých letech na pokraji vyhynutí, když se vyskytoval pouze na ostrově Baltra, kde v té době sídlila vojenská posádka, která je vystřílela pro zábavu. Naštěstí již ve 30. letech část těchto leguánů William Randolph Hearst převezl na severněji položený ostrov North Seymour, neboť mu nebylo jasné, proč se nevyskytují i na tomto ostrově. Tito leguáni zde přežili a stali se zdojem pro Darwinovo centrum, odkud je opět vyvážejí na Baltru a další ostovy. Leguán galapážský se dožívá 50ti let.

Želva sloní – Giant Tortoise

Plaz, jež dal jméno Galapágám, neboť v době objevení těchto ostrovů se zde údajně vyskytovalo několik desítek tisíc kusů želv, a tak se skutečně jednalo o želví ostrovy. Posléze však byly masově využívány námořníky jako živé konzervy, neboť želva sloní vydrží bez jídla a vody i několik měsíců. V důsledku toho došlo téměř k jejich vyhynutí. V současné době je o jejich reprodukci postaráno díky Darwinově centru na ostrově Santa Cruz. Zde jsou z volně přírody doneseny želví vejce a poté, co se  malé želvičky vylíhnou a dosáhnou délky cca 20 cm, jsou odvezeny zpět na svůj domovský ostrov. Domovský ostrov jednotlivých želv lze rozeznat podle tvaru jejich krunýře. Na ostrovech, kde nebyl dostatek trávy a želvy tak musely okusovat listy z keřů apod. (např. Espaňola), se želvám krunýř vykrojil nahoru tak, aby nebránil hlavě želvy v krmení a rovněž se jim z toho důvodu evolučně natáhly krky oproti želvám z ostrovů, kde bylo trávy dost a se tak mohly pohodlně krmit se sklopenou hlavou (Santa Cruz). Uvedené poznatky pomohly Charlesovi Darwinovi přijít na evoluční teorii. Želvy sloní se dožívají až 150 let a váží až 200 kg. Pohybuje se velmi pomalu a těžkopádně. K vidění jsou v Darwinově centru a na "farmě" v centru ostrova Santa Cruz, kde si můžete zkusit želví krunýř. Je to mimochodem neskutečná tíha. Na ostrově Isabela se pak želvy promenádují po vulkánu Alcedo, ale nejsem si jistý, zda je možné se zde dostat s průvodcem. V době, kdy sopka chrlí lávu, je ze zdejší oblasti členové národního parku evakuují mimo nebezpečí. Kromě Galapág se ještě vyskytují na Seychelských ostrovech.

Lachtan tmavý (kalifornský) – Sea Lion

Patří do skupiny ploutvonožců, které se říkalo také lvouni. Od ostatních čeledí lachtanů se liší především horší kvalitou srsti, a proto nebyli nikdy tak masově vybíjení. Zadní i přední končetiny lvounů mají velice podobnou stavbu, což jim dodává neobyčejnou pohyblivost na pevné zemi. Lachtan tmavý se pro tuto vlastnost stal jedním z nejčastěji cvičených zvířat v cirkusech, mořských parcích i zoologických zahradách. Velice blízce příbuzný je mu Zalophus wollebacki, žijící na Galapágách, který je většinou považován jen za poddruh lachtana tmavého, stejně jako již pravděpodobně vyhubený poddruh, který čil v Japonském moři. Podobně jako jiní lachtani si i lachtan tmavý v době říje udržuje harém, který obvykle čítá okolo 15 samic. Samci obsazují teritoria na plážích nebo skalnatých pobřežích a krátce poté, co samice porodí se s nimi páří. Lachtani se dožívají cca 20let.

Lachtan galapážský – Fur Seal

Příbuzný lachtana kalifonrského. Galapágy jsou jimi doslova poseté, od přístavů po nejzapdalejší ostrovy. Žijí ve skupinách, nejsilnější samci kolem sebe združují cca 20 samic, o které svádí souboje s dalšími uchazeči. V čele svého harému vydrží přibližně 3 týdny, poté jsou vystřídáni dalším samcem. Zdržují se zejména na písčitých plážích (proslulá je Gardner Bay na Espaňole). Jsou výbornými lovci - ve vodě se pohybují rychlostí až 40 km/h. Loví převážně mořské ryby - sardinky, a to buď sami, nebo v malých skupinkách. Sami jsou pak loveni žraloky. Samci jsou na rozdíl od samic mnohem větší. Velké vypoulené oči jim umožňují lovit v temnotách. Díky tomu se můžou vyhnout přímému střetu s třikrát větším Lachtanem Kalifornským. Je to nejmenší zástupce svého druhu.

 

PTÁCI

Albatros galapážský - Wawed Albatross

Wikipedia: Albatrosovití (Diomedeidae) je čeleď největších mořských ptáků z řádu trubkonosých. Od svých příbuzných čeledí buřňákovitých, bučňáčkovitých a buřníkovitých se zřetelně odlišují tím, že mají trubkovité nozdry umístěné po obou stranách horní čelisti zobáku, kdežto ti druzí mají nozdru jen jedinou uprostřed. Čeleď albatrosovití je tvořena čtyřmi recentními rody, všechny mají stejné české jméno albatros.

Rozšíření -Albatrosi se vyskytují převážně na jižní polokouli v okolí Antarktidy a jihu Austrálie a Afriky, včetně Jižní Ameriky. Výjimku tvoří jen albatrosi bělohřbetí, albatrosi černonozí a albatrosi laysanští žijící v severním Pacifiku na Havajských ostrovech, v Japonsku, Kalifornii a na Aljašce, dále ještě albatrosi galapážští hnízdící na Galapážských ostrovech a lovící v chladném Peruánském proudu. V severní části Atlantického oceánu žádní albatrosi nežijí, přestože na pobřežích se nacházejí jejich fosilní kosterní pozůstatky.[1]

Popis - Patří vůbec mezi největší létající ptáky, jsou vysocí až 50 cm, mohou dosáhnout váhy 10 kg a rozpětí jejích křídel je i přes 3 metry. Křídla mají dlouhá, úzká s extrémně dlouhou loketní části. Dovedou využívat větrných i stoupavých proudů k získání výšky a pak dokáží dlouhou dobu plachtit téměř bez výdeje energie. Spotřebují nejvíce sil při lovu, kdy musí opakovaně vzlétat. Při vznesení se z hladiny nebo z rovné půdy jim dělají problémy dlouhá křídla, musí se dlouze rozběhnout, nejraději proti větru. Barva dospělého albatrosa je podle druhu směsici hnědé v různých odstínech a bílé barvy, od albatros Sanfordova který má černé jen konce křídel až po albatrosa hnědého, který je téměř celý hnědý.

Nohy mají krátké a silné, umístěné více vzadu. Chodí pomalu a kolébavě, jsou ale vytrvalí chodci. Mají pouze tři přední prsty které jsou navzájem spojené plovací blánou. Zobáky mají mohutné, silné, bývají dlouhé 14 až 19 cm, horní čelist je delší a přes spodní je hákovitě zahnutá. Jejich dvě čichové nozdry jsou také nápomocny tomu, že albatrosi na rozdíl od většiny ptáků mají dobrý čich. V horní části zobáku jsou nosní žlázy vylučující nadbytečnou sůl z mořské vody, kterou spolykají zároveň s kořistí. Mají vynikající zrak, dokážou s velké výšky spatřit pod hladinou potravu.

Mimo doby hnízdění nevstupují na pevninu, prožijí celý svůj život na moři. Létají po pravidelných trasách vedoucích po tradičních místech výskytu potravy, každý druh loví na jiných místech. Pravidelně se vyskytují poblíž chladných, úživných mořských proudů. Na mořské hladině i spí, stávají se tak sami kořistí velkých vodních predátorů.

Stravování - Žerou výhradně živočichy žijící v moři. Podle druhu se různě specializují na rybky, drobné hlavonožce nebo korýše. Loví i v noci, hlavně menší chobotnice které nejsou ve dne aktivní. Nejčastěji potravu sbírají z hladiny nebo jen z malé hloubky, některé druhy se ale dokáži potopit i do 5 m. V období nedostatku potravy žerou i mršiny plovoucí po mořské hladině, tučňáky, tuleně i velryby, nebo kril žijící blízko hladiny. Létají také za rybářskými loděmi, u kterých se živí vyhozenými rybími zbytky. Jako téměř všichni ptáci mají i albatrosi vole, do kterého ukládají potravu pro mláďata při krmení. Albatros pije slanou vodu. Rozmnožování - Žijí v monogamních párech které se rozpadnou jen zřídka, například nepodaří-li se několik sezon po sobě vyvést mladé. Hnízdění je pro ptáky energeticky velmi náročné, menší druhy zahnízdí ob jeden nebo dva roky, větší co dva až tři. Čím větší druh, tím snáší větší vejce a déle o mládě pečuje, od snesení vejce po opeření mláděte to trvá téměř i rok.

Hnízdí tradičně na ostrovech, kde v minulosti nebylo suchozemských šelem které by jim mohly ublížit. Hnízda stavějí v koloniích, ty podle druhu čítají stovky nebo tisíce párů. Je veliká rozdílnost v místě hnízdění i způsobu stavění hnízd. Někteří hnízdí na skalách a stavějí si hnízda z klestí a travin, jiní v travnatém porostu na zemi, někteří si netvoří hnízdo žádné a kladou vejce přímo na skálu nebo jen vytvoří důlek v písku. Také hustota hnízd v kolonii je rozdílná, ze všech hnízdišť je však dobrý přístup na moře.

Po návratu albatrosů k zahnízdění si staré páry většinou vybírají stejná místa pro postavení hnízda jako v minulostí. Pak následují obřadní tance a po spáření samice snese většinou jen jedno veliké bílé vejce s hnědými skvrnami, o váze až 500 gramů (slepičí 80 g). Po inkubační dobu trvající 70 až 80 dnů se oba rodiče při sezení na vejci střídají. Po 3 až 4 týdny po vylíhnutí vždy jeden rodič mládě zahřívá a střeží a druhý mu přináší již natrávenou potravu ve voleti. Po měsíci již zůstává mládě samo a oba rodiče odlétají na moře pro něj lovit potravu. Doba do plného opeření, kdy má již hmotnost srovnatelnou s rodiči, trvá od 140 do 280 dnů, po ten čas jsou mláďata stále krmena. Pak se najednou o ně rodiče přestanou starat a odletí. Mládě je od té doby odkázáno samo na sebe a jen vrozené instinkty mu poradí, jak a kudy letět a lovit potravu.

Pohlavně dospělá jsou mláďata asi ve 4 až 6 létech, to již na začátku období páření přilétají na místa odkud pocházejí a zkouší první zásnubní tance. Trvá však další dva nebo tři roky, než se páry vytvoří a poprvé zahnízdí. Albatrosi se podle druhu mohou dožít 40 a více let.

Ohrožení - Velká úmrtnost je již při samém hnízdění mláďat, kdy hodně vajec praskne na kamenitém podkladu nebo čerstvě vylíhnutá jsou při nepozorností rodičů uchvácena chaluhami nebo racky. Velké nebezpečí jim také hrozí v místech, kde lidé v minulostí zavlekli krysy a kočky které je loví nebo od králíků, kteří hrabáním rozrývají jejich hnízda a ničí vejce. Riskantní jsou i pokusy mláďat o prvý let, kde na ně ve vodě čekávají žraloci a draví delfíni.

Také lidé svou činnosti tyto ptáky ohrožují, přestože záměrné lovení albatrosů již snad neexistuje. Rybářské lodě chytají ohromná množství ryb a na hejna ptáků již moc nezbývá, proto albatrosi okolo lodí loví rybky připravené jako nástraha a chytnou se na háček, nebo se při lovu zapletou do rybářské sítě s rybami a utonou. Dále velkým nebezpečím, nejen pro albatrosy, jsou plasty, které ptáci omylem pozřou z mořské hladiny, ty jim poškozují trávicí orgány a ptáci hynou. Nebezpečím ohrožující velká množství ptáků jsou ropné havárie v blízkosti hnízdišť. Bylo již uzavřeno několik mezinárodních smluv mající tato nebezpečí eliminovat. Za kritický ohrožené druhy (CR) jsou považováni albatros Amsterdamský, albatros galapážský, albatros tristanský a za ohrožené druhy (EN) albatros Carterův, albatros černobrvý, albatros černonohý, albatros hnědý, albatros pestrozobý a albatros Sanfordův.

Tučňák galapážský –Galapagos Penguin

Nejseverněji žijící tučňák, který je schopný přežít i v takto teplých končinách díky své obdivuhodné adaptaci na zdejší podmínky a dále díky studeným proudům (Humboldtův a Cromwellův) u západních ostrovů, které zároveň přinášejí tučňákům dostatek potravy v podobě malých mořských ryb. Jedná se o jediný druh tučňáka, který snáší vejce (mláďata se vylíhnou po cca 40 dnech). Hnízda přitom tučňáci staví ve skalách, pod kameny atd. v  blízkosti moře. O mláďata (2-3) se starají oba rodiče, kteří tvoří monogamní pár. Co se týče oné adaptace tučňáků  teplým podmínkám Galapág, tak tito mají například končetiny o 7 stupňů chladnější než trup, dále chodí na souši s křídly odtáhnutými od těla, aby se tělo snáze chladilo. Rovněž jejich peří je mnohem kratší než u jiných druhů tučňáků, aby příliš nebránilo vyzařování tepla z těla. Tento tučňák dále velmi rychle dýchá otevřeným zobákem, aby své tělo opět trochu ochladil. Počet tučňáků galapážských stále klesá, v současné době se jich nachází na Galapágách okolo cca 1000 kusů. Na snížení jejich počtu má vliv zejména jev El Ňino, díky kterému se oceán jednou za 3-7 let oteplí a sníží se tak množství ryb, jež jsou potravou tučňáků. Dále psi a krysy, kteří ohrožují vejce a mláďata tučňáků. Přirozenými nepřáteli tučňáků pak jsou lachtani, žraloci a kosatky.

Terej červenonohý

Na ostrovech žijí tři druhy terejů, z nichž každý druh hnízdí v jinou dobu.Poměrně velcí mořští ptáci s dlouhými štíhlými křídly se mohou pyšnit prazvláštně zbarvenýma nohama. Nikdo neví. Kde k nim přišli, ale díky této anomálii se stali vděčným terčem turistických fotoaparátů. Terej červenonohý má svá blánovitá chodidla sytě červená.

Všechny tři druhy spojuje neuvěřitelně komická masky hlavy.Oči mají posazené dopředu, aby mohli přesně kontrolovat svůj střemhlavý let a ponor hluboko pod mořskou hladinu.

Ptáci si staví primitivní hnízda přímo na nízkých keřích nebo přímo na zemi.

 

Terej modronohý (španělsky Bobo)– klaun,(Sula nebouxii)Blue-Footed Booby

Maskot Galapág. Díky svým modrým nohám. Na Galapágách žije ¾ světové populace. Snáší 2 – 3 vajíčka. Mořský pták z čeledi terejovitých. Dorůstá 76–84 cm a váží 1,3-1,8 kg,má hnědá křídla, hlavu a krk, bílou spodinu těla, žluté oči a modré končetiny, díky kterým získal i svůj název. Obě pohlaví jsou si velmi podobná, samci jsou pouze o něco menší a mají tmavší oči a světlejší končetiny. Hnízdí na skalnatých pobřežích Severní a Jižní Ameriky a na tropických a subtropických ostrovech, převážně pak na Galapágách. Živí se rybami, které loví nejčastěji střemhlavým útokem z výšky. Při námluvách samci široce roztahují křídla, vztyčují ocas a hlavu se zobákem namířeným vzhůru, „tančí“ kolem samice a představují jí své modré končetiny. Samci s tmavšími končetinami jsou pro ně totiž atraktivnější. Je monogamní a hnízdí na zemi. Každá snůška čítá 1-3 světle modrá nebo zelená vejce, na kterých sedí asi 41 dnů.

Terej naska – Masked (White) Booby

Staví své hnizdo pouze z několika kamínků či dřívek nastrkaných do kruhu. Je největší ze tří druhů terejů žijících na Galapágách.

White tropical bird

Kladou 2 vejce. Když se vylíhnou mláďata, je mezi nimi 3 až 7 denní rozdíl. Starší mládě rychle prorazí svá práva a postupně vytlačí mladšího sourozence co nejdále od hnízda. Vypuzené mládě čeká jistá smrt. Vždy přežije jen jedno mládě.

Fregatka vznešená – Frigabird  (Fregata magnificens)

Lze je spatřit létat nad všemi tropickými a subtropickými moři, v některých místech se mohou vyskytovat pouze sezónně v závislosti na množství vhodných ryb. Fregatky jsou majestátní, velice hbití letci, přesto se obvykle nepouštějí daleko od pobřeží neboť k odpočinku se vracejí na břeh. Dokážou při svém letu šetřit síly a využívají teplé stoupavé proudy a dlouze plachtí, mnohdy je hurikány zaženou na neobvyklá místa.

Jsou to velcí ptáci, měří 90 až 115 cm a váží 600 až 1600 gramů, rozpětí křídel mívají 195 až 245 cm; samice bývají větší a těžcí než samci. Křídla mají neobyčejně dlouhá, úzká a špičatá, dlouhý ocas složený z 12 per je hluboce vidličnatý. Hlava je malá a krk poměrně krátký. Dlouhý, válcovitý zobák (2krát delší než hlava) je na konci hákovitě zahnutý. Mají ze všech ptáků nejvíce pneumatizovanou kostru.

Jejich nohy jsou poměrně krátké, u samců bývají včetně chodidel černé nebo hnědé, u samic bílé nebo červené. Mezi prsty s ohnutými drápky mají natažené jen malé plovací blány. Po pevné zemi chodí pomalu a kolébavě, nohy dobře slouží jen k usednutí na větve. Jejich lesklé peří je převážně černé nebo hnědé, samice mívají bílé břicho nebo hruď. Samci mají pod hrdlem pružný vak, který v době námluv sytě zčervená, samci je nafukují a lákají na něj samice.

Loví za letu do zobáků, na vodní hladinu nepřistávají ani se nepotápějí, maximálně se od hladiny odrážejí při vzletu s kořistí. Jsou špatnými plavci, mají smáčivé peří rychle navlhající. Loví ryby plovoucí těsně pod hladinou nebo vyskakující z vody, například při útěku před delfíny. Svými dlouhými zahnutými zobáky vytáhnou z pod hladiny i chobotnice, medúzy a malé želvy. Sbírají také z povrchu mršiny nebo po dlouhou dobu následují rybářské lodě a čekají na vyhozený odpad. Je u nich často popisován kleptoparazitismus, kdy za letu obtěžují jiné mořské ptáky a kradou jim ulovené ryby, většinou je tento jev zveličován. Loupí také vejce a mláďata jiných ptáků i samotných fregatek. Nedokáži vzlétnou z rovné plochy, proto neusedají na zem.

Rozmnožování- vlastní hnízdící kolonie čítá i několik tisíc párů, hnízdí společně také jiné druhy a rody. Bývají situovány na tradiční místa, na opuštěné ostrůvky, skalnaté útesy, nebo jinak pozemním dravcům nepřístupná místa. Počátek zahnízdění je dán místně s dobou maximálního výskytu potravy.

Fregatky jsou považovány za sezónně monogamní. Námluvy probíhají tak, že samci se shlukují do skupin, rozprostírají křídla, zvedají zobáky vzhůru, klapou jimi a hlavně nafukují své ohnivě červené vaky. Samice nad nimi přelétávají a vybírají si, pak u svých vyvolených přistanou. Spárovaní se několik dnů procházejí s hadovitými pohyby hlavy a dotýkají se zobáky, načež začnou stavět hnízdo. Hnízda fregatek bývají umístěna na stromech, keřích nebo skalách, jsou spletena z větviček, listů, trávy, mořských řas i peří. Samec sbírá materiál, často krade z okolních hnízd, samice hnízdo staví z přineseného a hlídá ho. Oplodnění probíhá na hnízdě.

Samice klade jediné vejce, které střídavě oba ptáci inkubují asi 40 až 45 dnů. Vylíhlé mládě je zcela závislé na rodičích, kteří ho krmí, zahřívají i ochraňují. Během prvého měsíce jsou u něj neustále, pak se navracejí jen s krmením a večer. Po třech až čtyřech měsících od narození samec rodinu opouští. Původní chmýří mláděte se změní do dětského šatu za čtyři a půl až devět měsíců, pak teprve opouští hnízdo. Matka mládě dokrmuje ještě dalších devět až patnáct měsíců. Peří dospělce získává ve věku čtyř až šesti let, poprvé zahnízdí v šesti až sedmi létech; toho věku se dožívá sotva 10 % mláďat. Chovný cyklus je u fregatek ze všech mořských ptáků nejdelší. Výchovou vytížené samice mohou zahnízdit nejdříve až druhým rokem, samci každoročně. Fregatky jsou dlouhověké, dožívají se 25 až 35 let.

Koliha malá  (Numenius phaeopus) je velký bahňák z čeledi slukovitých.

Dorůstá 37-45 cm, samice jsou mírně větší. Je převážně našedle hnědá se světlejší hlavou a končetinami a dlouhým zahnutým zobákem, obě pohlaví jsou si přitom zbarvením velice podobná. Koliha malá bývá nejčastěji zaměňována s jinými druhy kolih, na rozdíl od kterých je obecně menší, má kratší zobák a tmavé temeno s bílým pruhem uprostřed. Ozývá se hráškovitým pyjyjyjyt.

Náleží k nejrozšířenějším kolihám. Hnízdí na rozsáhlém území subarktické Severní Ameriky, Evropy a Asie. Je tažná, zimuje na pobřeží Afriky, Jižní Ameriky, jižní Asie, Austrálie a na jihu Severní Ameriky. V České republice se zdržuje od února do září.

Potravu hledá nejčastěji v bahně, které prohledává pomocí svého dlouhého zobáku. Požírá malé bezobratlé živočichy a kraby, během tahů tvoří významnou část její potravy i bobule. Hnízdí v malé jamce, kam klade 3 - 5 vajec, na kterých sedí střídavě oba rodiče po dobu 22 - 28 dnů. V případě ohrožení hnízda nebo mláďat bývá velmi útočná.

Pelikán hnědý (Pelecanus occidentalis) je velký veslonohý pták z čeledi pelikánovití, nejmenší a zároveň nejrozšířenější pelikán.

Naprosto nezaměnitelný, 105 - 152 cm dlouhý pták s rozpětím křídel od 203 do 228 cm a hmotností mezi 3,5 - 8 kg. Stejně jako ostatní pelikáni je silně stavěný, má dlouhý krk, nápadně krátké končetiny a charakteristický silný zobák s hrdelním vakem.

Opeření na těle má šedé, na zadní straně krku a zátylku tmavě hnědé, na hlavě a přední straně krku bílé nebo žlutavé a na obličeji a hrdelním vaku nazelenalé. Obě pohlaví jsou zbarveny stejně, mláďata v prachovém peří jsou celá bílá.

Hojně se vyskytuje na pobřeží Severní, Střední i Jižní Ameriky od Washingtonu a Virginie po severní Chile, ústí Amazonky a ostrovy Sant d'Eau a Tobago. Ačkoli žije téměř výhradně na pobřežích, mladí ptáci se občas objevují také na vnitrozemských sladkovodních jezerech. Krátce poté, co skončí hnízdní období se severoameričtí ptáci v početných hejnech vydávají směrem na sever, odkud se směrem na jih vrací až na zimu.

V minulosti byla jeho početnost na jihovýchodě Spojených států, v Kalifornii a na Floridě ohrožována především používáním pesticidů.[4] Až dodnes nebyl zatím přesně odhadnut počet volně žijících jedinců, ale odhaduje se, že žijí na ploše větší jak 2 400 000 km2. Dle Červeného seznamu IUCN byl v roce 2006 uznán jako málo dotčený druh.

Pelikán hnědý je vysoce společenský pták - hřaduje, migruje a často i loví potravu v hejnech. Jako jediný pelikán se za svou potravou také vrhá střemhlav do vody z výšky 10 m. Loví různé druhy ryb, především sledě, vzácněji i korýše.

Hnízdo z větví a rostlinné vegetace si staví většinou na stromech nebo větších keřích rostoucích na ostrovech. Klade 1 - 2, vzácněji i 3 vejce, na kterých sedí po dobu 39 dní střídavě oba rodiče. Rodiče zpočátku vyvrhují potravu do hnízda a asi po 10 dnech si již mláďata berou potravu ze zobáku sami. Osamostatňují se asi v 9. týdnu života a ve volné přírodě se dožívají průměrně 15 - 25 let.

Kormorán galapážský -  Frightleess Cormmorant  (Phalacrocorax harrisi)

je nelétající kormorán, je to kromě tučňáků jediný nelétající mořský pták. Je endemit rovníkových Galapážských ostrovů, kde hnízdí a celoročně pobývá jen na severu a západě ostrova Isabella a na východě ostrova Fernandina, v místech kde se střetávají studený Peruánský a teplý Cromwellův proud.

Jsou to ptáci kteří dlouholetým životem v odloučení, kde je dostatek potravy a nejsou dravci, ztratili potřebu létat i obavu z lidí, hrudní svalstvo křídel jim atrofovalo z neaktivity. Pro fyziologickou odlišnosti byl pro tento druh v minulosti zřízen samostatný rod Nannopterum, který byl později zrušen.

Jsou to nejmohutnější kormoráni, bývají velcí 90 až 100 cm a váží až 7,5 kg. Vzhledově jsou nejnápadnější jejich roztřepená, zanedbaně vypadající křídla včetně ocasu. Se svrchní strany je peří černé barvy, se spodní hnědé. Někteří jsou tmavě šedí. Samci i samice jsou si vzhledově podobní, samci mají tendenci být o něco větší. Jejich zobák je dlouhý a úzký, na konci je opatřen háčkem, oční duhovku mají tyrkysové barvy.

Nohy mají zakončené širokou plovací blánou nataženou mezi čtyřmi prsty, jsou špatně uzpůsobené pro chůzi po pevnině. Díky svým nohám, silnějším než mají ostatní kormoráni, dokážou velice dobře a vytrvale plavat, od pobřeží se vzdalují do 1 km. Loví ryby, hlavonožce i měkkýše. Za kořistí se účinně potápějí, pod vodou veslují nohama a ne křídly jako tučňáci. Nemají však tukové žlázy pro ošetření peří a to je smáčivé, po výstupu z vody si peří suší ve zvláštní poloze stojíce s roztaženými péry. Jejich řídký hlasový projev je podobný hrubému zavrčení.

Rozmnožují se v nejchladnějších měsících červenci až říjnu, kdy je v okolních vodách nejvíce potravy a klesá nebezpečí teplotního šoku mláďat ležících v hnízdě na přímém slunci. Námluvy probíhají na moři, kdy plavou kolem sebe s hadovitě ohnutými krky. Sdružují se do malých kolonií čítajících 4 až 12 párů a stavějí si objemná hnízda z mořských řas na zemi v lávových polích do vzdálenosti 100 m od břehu. Po snesení 2 až 3 bělavých vajec na nich střídavě oba rodiče sedí asi 30 dnů. Po inkubaci se společně starají o krmení drobnou potravou přinášenou ve voleti a chrání je před chladem (deštěm) i horkem. Pokud je potravy dostatek a mláďata rychle dorůstají, samice se může spářit s jiným samcem a vyvést ještě další populaci. Z každé snůšky většinou dospěje jen jedno mládě.[2][3][4]

Populace kormorána galapážského čítala asi 800 ptáků až do roku 1983, kdy nedostatkem potravy, kterou tehdy zapříčinil El Niño, klesly jeho stavy asi na polovinu. Počty se postupně začaly zvyšovat a v současnosti se ustálily na hodnotě něco málo přes 1000 jedinců. Tento druh dokázal po krizi obnovit svůj stav na množství odpovídající úživnosti a rozloze obývaného areálu. Proto se předešlá klasifikace IUCN kriticky ohrožený druh změnila na ohrožený druh.

Nadále však hrozí nepředvídatelným dopadem případný další silný El Niño. Ten by ve spojitosti s ekologickou katastrofou měl na populaci, která nemůže toto území opustit, nedozírné následky. Stejné neštěstí by způsobila domácí zvířata, např. psi nebo prasata z okolních ostrovů.

 Racek galapážský (Creagrus furcatus) je středně velkým druhem racka, endemickým pro Galapážské ostrovy; je jediným druhem monotypického rodu Creagrus.

Patří mezi nejvzácnější a zároveň nejpodivuhodnější ptáky sídlící na Galapágách. Jsou to jediní noční rackové na světě. Po setmění loví v povrchových vodách malé ryby a olihně. Nechávají se při tom vést svýma neobyčejně velkýma očima.

Nezaměnitelný druh racka. Hlava je tmavošedá, krk světleji šedý, zbytek těla a ocas jsou bílé; hřbet je šedý. Křídla jsou typicky trojbarevná (podobně jako u racka Sabinova): loketní krovky jsou šedé, loketní letky a většina ruční části křídla bílá, krajní ruční letky a špičky středních ručních letek černé. Nohy jsou lososově růžové, zobák černý, se zelenavě bílou špičkou a červeným kořenem. V prostém šatu je hlava bílá s šedou kresbou kolem oka a světle šedými boky hrudi. Mladí ptáci jsou podobní dospělým v prostém šatu, loketní krovky jsou však hnědé se světlým lemem a na konci ocasu je černá páska. Ocas je ve všech šatech hluboce vykrojený, podobně jako u rybáků.

Káně galapážské

Ústřičník galapážský

Díky svému tvrdému zobáku dokáže rozbít krunýře měkkýšů

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Poslední fotografie



Statistiky

Online: 1
Celkem: 145635
Měsíc: 1866
Den: 57